Čeští pobělohorští exulanti 1
Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně v letech 1621–1639
Úvod
Rozsáhlá exilová vlna vyvolaná událostmi kolem třicetileté války zasáhla celou řadu zemí jako jeden z průvodních jevů politickomocenských proměn poreformační a potridentské Evropy. Charakteristika a hodnocení českého exilu 17. století, vázaného na traumatizující bod českých dějin, na porážku na Bílé hoře, měly v sobě patrně vždy jistý osten rozporuplnosti. Nesmlouvavý postoj zastánců víry otců budí na jedné straně respekt a úctu, na druhé straně však stála skutečnost, že my sami jsme potomky těch, kteří naopak v Čechách zůstali nebo se do nich vrátili.
Český exil v Sasku a možnosti jeho výzkumu
Velký počet lidí, kteří byli nuceni opustit Čechy pod tíhou represivních opatření proti účastníkům protihabsburského stavovského odboje nebo pod tlakem rekatolizačních mandátů, se vydal do různých koutů Evropy. V prvé fázi (léta 1621–1629) většinou utíkali do míst co nejblíže hranic, kde mnozí měli přátele nebo obchodní partnery. Během třicetileté války však docházelo k dalším přesunům exulantů. Důvodů k nim měli řadu – hledání uplatnění či lepších materiálních podmínek, osobní vztahy, cesty za vzděláním, válečné události, ale i poměry náboženské. Čeští emigranti totiž v cizině záhy poznali, že najít tak konfesně otevřené prostředí, jakým bylo české království v 16. století, je v podstatě nemožné. Proto se při volbě cíle exilu začali řídit i svým vyznáním.
Členové Jednoty bratrské směřovali povětšině do Polska, Braniborska či do národnostně i nábožensky heterogenních Uher, zatímco luteráni a novokališníci, mající blízko k vyznání Martina Luthera, mířili nejčastěji do Saska. České exulanty tak bylo postupně možno nalézt ve všech nekatolických zemích Evropy. Až do konce války však většina z nich doufala ve změnu situace v Čechách, tj. ve zrušení univerzálního katolictví, které by jim umožnilo návrat do vlasti. Veškeré naděje pohřbil vestfálský mír, jímž skončilo „válečné“ období exilu, který se z přechodného stavu změnil pro stovky rodin v trvalou existenci. Stanovit alespoň přibližný počet osob, které opustily Čechy v důsledku náboženských represí, se zatím nepodařilo. Spolehlivě však lze říci, že příliv českých exulantů do Saska patřil k nejsilnějším a nejtrvalejším.
Příliv českých emigrantů do Saska v letech 1621–1629
Wettinské državy rozšířené v 15. století o kurfiřtské Sasko odedávna sousedily s českým královstvím, což již od raného středověku vedlo k úzkým kontaktům mezi rody vládnoucími v těchto zemích. Důležitým politickým partnerem zůstalo Sasko pro české království i po reformaci. Netrvalo dlouho a čeští lutersky orientovaní šlechtici našli cestu i do nové kurfiřtské rezidence, do Drážďan. Řada z nich se pohybovala již na dvoře Kristiána I. (1560–1591) a posléze v okolí jeho synů Kristiána II. (1583–1611) a Jana Jiřího (1585–1656). Vývoj událostí v Čechách od počátku tzv. druhého protihabsburského stavovského odboje nebyl kurfiřtovi lhostejný a nepochybně ho pečlivě sledoval. Po volbě kalvinisty Fridricha Falckého českým králem však zájem Jana Jiřího o české záležitosti znatelně ochladl a po bělohorské porážce k nim zaujal rezervovaný odstup. Rozhodně neviděl důvod k porušení korektních styků s Ferdinandem II. Svými postoji byl po celou dobu třicetileté války považován za váhavého, nedůsledného a svá rozhodnutí měnícího politika.
Kurfiřt Jan Jiří nezastavil proud uprchlíků, kteří mířili již od prvých týdnů roku 1621 do jeho zemí. Pouze se snažil podřídit je kontrole, a to jak civilní, tak náboženské. V praxi kurfiřtská nařízení ukládala každému příchozímu za povinnost žádat povolení k pobytu i k pouhému uložení majetku. Pokud takový souhlas kurfiřta exulant získal, nemohl však nadále bez opětného povolení Sasko opustit ani odtud vyvézt svůj majetek. V důsledku uvedených opatření ztratila – dobrovolně i z donucení – řada mohovitých exulantů část svých cenností, které zmizely v bezedné kurfiřtské pokladně. Získání pasu mělo nemenší význam než svolení k pobytu. Pas dával exulantům nejen právo k návratu, ale činil je rovněž bezpečnými před pronásledováním v Čechách, kam si většinou jezdili vyřizovat majetkové pohledávky, prodat opuštěný statek či dům, vymáhat dluhy apod.
Od počátku vystěhovaleckého procesu vyhledávali exulanti nejdříve města a městečka ležící blízko hranic. V daném případě mířili na saskou stranu Krušných hor a do povodí středního Labe. Konkrétně se jednalo o města Freiberk, Pirna, městečka Schandau, Königstein, Hohenstein a jejich okolí. Cílem řady exulantů se staly samozřejmě i Drážďany, kde však nebylo nijak snadné získat povolení k pobytu a mnohým uchazečům bylo odepřeno. V Drážďanech se zatím mohli usadit pouze u dvora známé osobnosti nebo lidé velmi bohatí. Bydlel zde např. prominentní exulant Vilém Kinský ze Vchynic, August Václav Kaplíř ze Sulevic, Dorota Kateřina z Žerotína, hraběnka Magdaléna Carettová z Millesima, rozená z Vřesovic, dům si zde v roce 1630 zakoupil mohovitý Jan Habart Kostomlatský z Vřesovic, stejně jako Alžběta Hrzánová z Harasova a Kateřina Kaplířová.
Koncentrace exulantů v Pirně
Nepochybně i naznačená opatření přispěla ke zvýšení koncentrace exulantů právě v Pirně, která ležela zhruba na polovině cesty mezi českou hranicí a Drážďanami. V první vlně emigrace se objevily většinou osoby, které žily v těsné blízkosti hranic. Často – především u šlechty – se navíc jednalo o rodiny, které do Čech přišly až v průběhu 16. století právě ze Saska, kde mívaly příbuzné, někdy i majetek. S Pirnou, Drážďanami či Míšní udržovaly víceméně pravidelný kontakt, ostatně dodnes patrný na jejich dosud zachovaných českých sídlech. To vše platí např. o pánech z Bünau, rozdělených do děčínské a jílovské větve a vlastnících za hranicemi panství Lauenstein a Weesenstein, o zchudlých Salhaushedlech či Starschedlech.
Přišly sem i některé rodiny účastníků povstání, včetně vdov popravených a měšťanů. Do Pirny se uchýlili nejbližší příbuzní Kašpara Kaplíře ze Sulevic, Kateřina Kochanová, vdova po Valentinu Kochanovi z Prachové, syn popraveného Jindřicha Kozla z Peclinovce, Ondřej, o něco později přišel syn Nathanela Vodňanského z Uračova, Jindřich, syn Tobiáše Štefka z Koloděj a vdova po Bohuslavu z Michalovic. V roce 1627 se do Pirny přistěhoval na popravčím lešení omilostněný Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu. Možná ho pozval Jan Rosacius Hořovský, kněz, který podával odsouzencům poslední útěchu a průběh celé staroměstské exekuce zachytil ve spisku Koruna neuvadlá, hojně rozšířeném mezi exulanty a převzatém vedle dalších zpráv o popravách Pavlem Skálou ze Zhoře.
Z duchovních se v Pirně objevili např. Petr Martinius a jeho známější syn, někdejší farář u sv. Haštala na Starém Městě pražském a Evropou prošlý M. Samuel Martinius z Dražova. Nejvíce v Pirně ubytovaných exulantů přišlo z hlavního města království. Patřili k nim např. staroměstští měšťané Bohuslav Florýn z Lambštejna, Bernard Karban z Volšan, Oldřich Kapoun z Karlova, někdejší primas Nového Města Jiří Zygl z Chocenic, radní Matouš Švík z Lukonos, radní Malé Strany Jiří Nehr z Nehrlinku.
Život českých exulantů ve světle jejich soupisů z let 1629, 1631, 1636
Před vstupem Saska do války nařídil kurfiřt vypracovat dva velké evidenční soupisy. První vznikl v lednu roku 1629, po ukončení největší exilové vlny. Příkaz Jana Jiřího se týkal mimo jiné Drážďan, Freiberku a Pirny. Městské rady měly zaznamenat jména všech exulantů žijících ve městě a uvést způsob jejich ubytování. Pokud nevlastnili dům, mělo být zapsáno i jméno měšťana, u něhož bydlí v nájmu a kolik osob se k exulantské domácnosti celkem počítá. Kromě bezejmenných rodinných příslušníků, tj. manželky, dětí, sourozenců, jednoho z rodičů či jiných příbuzných, se k domácnosti počítala rovněž bezejmenná čeleď, tj. sluhové, služebné, preceptoři, kočí atd. Identifikace bezejmenných členů domácnosti a služebného personálu představuje značný problém. V matrikách se nemuseli objevit ti exulanti, jejichž rodinná situace byla stabilní, tj. nikdo se nenarodil, neoženil či nevdal. Vyskytovat se však mohou mezi kmotry či svědky, stejně jako jejich manželky, dcery či synové, vedení v seznamech anonymně v domácnosti pod jménem hospodáře. Někdy se do matrik dostala jména služek a sluhů, kteří jsou v seznamech též bezejmenní, i když existují i matriční záznamy typu „služka z Čech“, eventuelně „sluha/služka exulanta X. Y.“ Na druhé straně však mohly být v Pirně slaveny křtiny, svatba nebo pohřeb osob, které přímo ve městě nebydlely.
Obrovská zátěž pro město
Pro město, které nemělo více než čtyři tisíce obyvatel, musel dlouhodobý pobyt více než dvou tisíc lidí představovat obrovskou zátěž i přesto, že exulanti za ubytování platili. Stav, který obě strany z počátku nepochybně braly jako přechodný, se pomalu stával denní realitou se všemi problémy zásobovacími, pořádkovými i hygienickými. Časem také nepochybně klesala koupěschopnost exulantů úměrně k jejich tenčícím se finančním rezervám. Kritický stav ubytovacích možností města se spolu s výší prostředků jednotlivých rodin zřetelně promítly do stísněných bytových podmínek exulantů. Pirenské domy, především ve vnitřním městě a speciálně na náměstí, nebyly rozhodně malé, ale tolika lidem valný komfort poskytnout nemohly. Zvláště když se v jednom domě sešlo několik rodin.
Šlechtické rodiny byly častěji ubytovány jen po jedné v domě nebo žily pod jednou střechou s příbuznými. To platí např. o skupině osob bydlící u Jonáše Zompa a čítající čtyři šlechtičny, z nichž jedna byla svobodná a tři vdané – paní Kaplířová, Častolarová a Belvicová, u které žil nejmenovaný bratr se ženou. Ve stejném domě dále figurují mladí páni Kaplíř a Pětipeský, zaznamenaní bez křestních jmen, a ženatý Mikuláš Sataníř. Neúplný výčet jmen teprve při bedlivějším prozkoumání ukáže, že oba mladé muže pojil se zmíněnými ženami blízký příbuzenecký vztah. Paní (Eva) Častolarová, dříve provdaná Pětipeská, byla matkou pana Pětipeského, za mladým Kaplířem se skrývá jeden ze dvou synů paní (Magdalény) Kaplířové, která byla zároveň sestrou Evy Častolarové a zřejmě i slečny z „Ottewitz“, tj. všechny tři pocházely z Údrče. Paní Belvicová byla zase sestrou Mikuláše Sataníře. Dá se tudíž i předpokládat, že si vzájemně vypomáhali čeledí, která je uvedena pouze u paní Belvicové z Nostvic, mladého pána Pětipeského a u Mikuláše Sataníře.